Jednoho dne můj milý muž vstal z postele, rozhodl se a založil Muzeum vidlí.
Ano, dámy, čtete správně. Můj muž začal sbírat vidle, jako pracovní nástroj prostého venkovského lidu i součást selských rebélií. Říkáte si, kolik jich tak asi jde posbírat..... No, to já jsem si říkala taky až do doby, kdy se zahrada začala měnit ve sběrné suroviny. Ale můj milý svůj záměr s nádechem recese dotáhl dokonce a dnes tu s námi bydlí vidle bramborové, řepné, na štěrk, na slámu, na led..... a hlavně vidle s duší a s příběhem.
Až pojedete krajem, kde je nebe podepřeno vidlemi (rozuměj Bruntálskem), zastavte se na kafíčko, moc ráda vás uvidím. A povídat si můžeme třeba i o tvoření :-)
Při příležitosti natáčení jsem se rozhodla protlačit do některého ze záběru patchworkovou deku, kterou jsem nazvala Čas růží. Pan kameraman ovšem řekl, že by byl záběr moc růžový. No, co na to říct. Prostě chlapi :-)